Frattini / Veselá Vodní labyrint

1. Auflage 2013
ISBN: 978-80-87697-01-6
Verlag: Nakladatelství Panteon s.r.o.
Format: EPUB
Kopierschutz: Wasserzeichen (»Systemvoraussetzungen)

E-Book, Tschechisch, 460 Seiten

Mezinárodne úspešná kniha španelského "Dana Browna". Mladá archeoložka Afdera Brooksová se dostaví k smrtelné posteli své babicky, výstrední milionárky a sberatelky umení. Ta Afdere sverí dedictví bezpecne uložené v jedné americké bance - starobylý rukopis. Afdera podniká cestu kolem sveta, aby odkryla záhadný obsah tohoto dokumentu. Cesta vrcholí v Benátkách ve vodním labyrintu. Z Vatikánu zasahuje intrikující kardinál Lienart, který se všemožne snaží zabránit odhalení, jež by mohl prinést ponicený pergamen

Autoren/Hrsg.

Frattini, Eric

Veselá, Jana

Weitere Mitwirkende

Stamm, Theodor

Leseproben

1
Alexandrie, rok 68 našeho letopoctu
V zastrcené skrovné chatrci ve východní cásti Alexandrie, osvetlené jen nekolika malými olejovými kahany, nehybne ležel starec na úmrtním loži. Sedel u neho jeho verný žák Eliezer, kdysi bohatý obchodník s látkami z Judeje, který opustil svuj obchod, aby následoval svého ucitele. Protagonisté tragédie, jež se odehrála pred petatriceti lety, už nežili. Uplynulo o málo víc než tri desítky let od Ježíšova ukrižování na Golgote; ctyriadvacet let od chvíle, kdy byl rímský prefekt Pontius Pilatus vypovezen císarem Caligulou do Galie a spáchal sebevraždu; dvacet ode dne, kdy Kaifáš, predseda Velkého Sanhedrinu, zemrel za podivných okolností. Jedenáct z dvanácti apoštolu, kterí doprovázeli Mistra pri Poslední veceri ve ctvrti Sion, postihl stejný osud. Petra dal Nero práve pred rokem v Ríme ukrižovat hlavou dolu; Bartolomej se vydal do Turecka, kde ho nejací lapkové zaživa stáhli z kuže; Tomáš onemocnel a zemrel v Indii kdesi na predmestí; Matouš pokojne zesnul po dlouhém živote, zasveceném šírení Mistrova ucení v Etiopii, Persii a Makedonii; Jakub byl na príkaz velekneze Ananiáše mucen a pak zaživa svržen ze skály; Ondrej, Petruv bratr, byl ukrižován v reckém Patrasu; Jakub Vetší mel být stat z príkazu Heroda Agrippy; Jana, Jakubova bratra, dá Domitianus uškvarit ve vroucím oleji; Filip bude na rozkaz rímského prokonzula ukrižován ve meste Hierapolis; Juda Tadeáš zemre na severu Persie a Šimon Zélóta podstoupí mucednickou smrt na pobreží Cerného more. Ve starcove pameti dosud pretrvávala živá vzpomínka na Mistra a jejich spolecný rozhovor pred zacátkem velikonocní vecere. Do všech podrobností si vybavoval, jak se ho Šimon Kananejský, bývalý príslušník hnutí Zélótu, pokusil po Mistrove zatcení na Petruv príkaz zabít. Byl si jistý, že Petr tak jednal se zámerem odstranit z cesty každého, kdo by mohl zpochybnit jeho vedoucí postavení po Mistrove smrti. Petr tehdy presvedcil ostatní ucedníky, že to byl práve on, starec, který ted ležel na chudobném lužku, kdo vydal Cloveka chrámovým knežím. Napul jasnozrive, napul v horecnatém blouznení se umírající muž pokoušel vybavit si tu chvíli, kdy Šimon Zélóta prohlásil, že krátce pred velikonocní vecerí zahlédl Petra u chrámu, jak mluví s Jonatánem, velitelem stráže. Jenže po Mistrove zatcení v Getsemanské zahrade se všechno sebehlo tak rychle, že na Petrovo podivné setkání s velitelem chrámové stráže se Šimona už nikdo znovu nezeptal. Pro starce, jediného preživšího ze trinácti úcastníku tehdejší vecere, predstavoval onen rozhovor jednu z hádanek, které si s sebou nesl až do chvíle své smrti v tom temném, zapadlém koute na severu Egypta. Z tichého vzpomínání ho vyrušil Eliezer. Pokusil se svého ucitele na lužku nadzvednout, aby mu dal z hlinené nádoby napít vody, ale starec se zalykal. „Verný Eliezere, ty se stan dedicem mého slova,“ pronesl starec. „Ano, mistre, ale pokuste se trochu napít,“ odpovedel žák odevzdane. Starci se podarilo odstrcit si nádobu od úst a obrátil se na svého žáka: „Eliezere, prines papyrové svitky a zapiš, co ti budu vyprávet. Jestli zemru a nevyjevím ti, co mi rekl Mistr, než ho zajali a odsoudili, dedicové jeho slova se nikdy nedozvedí pravdu. Když zemru, zemrou ty veci se mnou,“ rekl ponekud tajemne. „Dobrá, mistre, ale mel byste si trochu odpocinout,“ naléhal žák. „Ani nápad,“ zaprotestoval starec. „Zanedlouho už nebudu mezi živými, a než zemru, musím vyjevit jeho slova, aby jeho následovníci vedeli, jakým posláním me poveril. Musíš verne zaznamenat slovo za slovem, co ti reknu, tak jak mi to rekl On.“ Eliezer vyšel z chatrce a zanedlouho se vrátil s papyrovými svitky, lahvickami s inkoustem a nekolika rákosovými pery. Prímo k posteli svého mistra pritáhl nízký stolek, sám usedl na zem a zacal starcova slova zapisovat. „Jmenuji se Jehuda. Narodil jsem se v obci iš Kariot v kraji Ghór. Byl jsem apoštolem našeho Pána a následoval jsem ho pri jeho putování Judeou a Galilejí.“ Úporný suchý kašel nutil starce každou chvíli ustat, dýchal jen s námahou. Eliezer zrucne zaznamenával aramejské znaky na papyrus. Starec si svlažil hrdlo douškem vody a pokracoval ve vyprávení. Ze ctvrti Sion s jejími krámky, vnitrními dvorky, plochými strechami a temnými ulickami se vpodvecer stávalo pravé bludište plné nástrah, kam se v jistých hodinách neodvažovali vkrocit ani rímští vojáci. Zélóti, kterí se staveli proti okupaci, zúžili nekteré ulice natolik, že Rímanum nezbylo než hlídkovat v nich bez pancíre. Šimon vešel do jednoho ze zdejších domku. Petr ho požádal, aby si vzal na starost prípravu vecere pro trináct stolovníku, která se mela konat téhož vecera, protože si musí vyrídit jisté poslání. Do domu vešel z úzkého dvora, který se dal prehlédnout malou špehýrkou ve dverích. K veceri koupil beránka. Když se ujistil, že zvíre nemá žádnou kost zlomenou, což bylo o Velikonocích nezbytné, dal ho péct. Jiný ze stolovníku, Jan, pripravil místnost k veceri. Umístil do ní velký stul a na nej rozestavil trináct talíru, trináct poháru a také svícen, jehož svíce zažehnou, až zacne seder, nejvýznamnejší jídlo židovské liturgie. Hosté se postupne zacínali scházet. Pristupovali ke studni uprostred dvora, vytahovali džber s vodou a umývali se. Zatímco se beránek pekl, Jan se Šimonem hlídali vchod do nádvorí. Pokaždé když nekdo zabušil na dvere, Šimon otevrel špehýrku, podíval se, kdo je na druhé strane, a teprve pak odtáhl težké závory a pustil nove príchozího dovnitr. Hosté se znali a svou radost ze shledání stvrzovali objetím. Postupne se dostavili všichni, jenom tri chybeli: Ježíš, Jidáš Iškariotský a Petr. Matouše, který predtím pracoval pro Rímany jako výbercí daní a stal se osmým ucedníkem, Petrova neprítomnost ponekud zneklidnila. „Co se mu mohlo stát, že tu není s námi?“ zeptal se. „Videl jsem ho u chrámu, když jsem byl beránka obetovat. Urcite se mu nic nestalo,“ rekl Šimon. Mezi ostatními ucedníky vzbudilo pozornost, že se Petr, kterého si vyvolili za vudce, pohyboval u chrámu. Šimon dokonce zašel ješte dál, když prítomným vykládal, že apoštola videl mluvit s Jonatánem, velitelem stráže, ale prý tomu v té chvíli neprikládal vetší duležitost. Ve stejnou chvíli, kdy Šimon odpovídal na Matoušovu otázku, nabízel nejvyšší veleknez Kaifáš jednomu z ucedníku tricet stríbrných mincí, když zradí toho, jemuž ríkají Ježíš. Ucedník navrhl, že Mistra vydá chrámové stráži prímo v dome ve ctvrti Sion, kde se má konat vecere, ale Jonatánovi se nechtelo riskovat prípadnou lécku v tamních úzkých a spletitých ulickách. Jako druhou možnost nabídl zrádce dustojníkovi, že Mistra vydá v míste, kam se po velikonocní veceri pujdou modlit: v Gat Šmanê, olivovém lisu ci Getsemane. Dustojník souhlasil, protože budou-li muže zatýkat na volném prostranství, vyhnou se lécce. „Jak tvého mistra poznáme?“ zeptal se Kaifáš. „Oznacím vám ho,“ rekl zrádce. „Dobrá tedy. Dojde k tomu ješte dnes v noci,“ potvrdil veleknez, „a ty nám ho vydáš.“ Jen kousek odtud už Clovek vešel do domu, kde se mel sejít se svými dvanácti ucedníky. Když si umýval nohy a ruce, zeptal se po Petrovi. „Nevíme, kde je,“ rekl Tomáš, rybár, který se narodil a vyrostl na brezích galilejského more. Ostatní o nem soudili, že je zasmušilý, podezíravý a príliš pesimistický. Náhle se ozvalo zabušení na dvere. Byl to Jidáš Iškariotský. Už chybel jen Petr. Zanedlouho prišel a pripojil se k ostatním. „Odpust mi zdržení, Mistre,“ omluvil se. „Doufám jen, že ses opozdil z osobních prícin, ne proto, že tak urcili jiní,“ rekl Mistr. Ucedníci nechápali, o cem mluví, a proc ten, kterého si zvolili za vudce, hovorí tak tajemne. Napjaté ticho prerušil Bartolomej, svými druhy nazývaný Bojovník, jehož rod sahal k povstání Makabejských pred dvema staletími. „Beránek je upecený,“ oznámil. Petr se ješte nevzpamatoval z prekvapení, které v nem vyvolala podivná Mistrova odpoved. Než vyšel do horního patra, kde se mela konat vecere, Mistr požádal Jidáše Iškariotského, aby s ním chvíli zustal o samote na dvore. Petr k nim vykrocil, ale Clovek ho zadržel pokynem ruky. „Pouze on, muj verný Jidáš, má slyšet, co reknu,“ prohlásil. Petr,...