Carlsson Prípad Vincent Franke

1. Auflage 2013
ISBN: 978-80-87697-13-9
Verlag: Nakladatelství Panteon s.r.o.
Format: EPUB
Kopierschutz: Wasserzeichen (»Systemvoraussetzungen)

E-Book, Tschechisch, 260 Seiten

Román od finalisty ceny "Nejlepší švédský krimiromán roku 2013". Jmenuje se Vincent Franke. Je beznadejne závislý na morfinu a ve svém byte najde jednoho dne mladou ženu, Mariu. Vincent ví jediné – za žádnou cenu nesmí utéct. Na rozkaz Pastora, nejvlivnejšího bosse stockholmského podsvetí, ji musí držet pod zámkem. Vincent ví, jak podsvetí funguje, zná pravidla hry. Zamiluje se do Marii a to je znicující. Když Maria náhle zmizí, jeho život se zacíná komplikovat...

Autoren/Hrsg.

Carlsson, Christoffer

Weitere Mitwirkende

Švolbová, Hana

Leseproben

JEDNA
Vidím se v temných sklech výkladních skríní. Tohle je zacátek. Obraz je zvlnený, neostrý. Ruce se mi trepetají jako ptáci. Z vnitrní kapsy bundy vydoluju poloprázdný balícek cigaret. Jednu vytáhnu a studuju ji. Potom si ji strcím mezi rty a škrtnu zapalovacem, jako bych nikdy nezapochyboval. Nespal jsem se zavrenýma ocima dva týdny. Pravdepodobne jsem nespal vubec. Kvuli nedostatku spánku si nejsem jistý sám sebou, svým vlastním telem. Vyrážím. Muj tmavý odraz me pronásleduje až do rohu výkladu a mizí. V jednom titulku ctu: „Takto budete letos vypadat.“ Cigareta na me pusobí bájecne a já se pomalu znovu stávám clovekem. Cítím se cize a cerstve, jako vune nových bankovek, osvobozený od všeho, co bývalo. Pohyby a myšlenky se rozplývají. Tohle je zacátek.   Autobusová zastávka u námestí Gullmarsplan, nechci jet metrem. Nejsem venku, na svobode, ješte ani dve hodiny a už tu stojím jako kdokoliv jiný, a cekám na autobus. Témer usínám. Prechody mezi euforií a nepopsatelnou únavou jsou nebezpecné, toho jsem si vedom. Nejsem oholený a ani nechci myslet na to, jak vypadají moje vlasy. Podrážka umrtvuje cigaretu. Zápach nafty. Ridicka autobusu vypadá jako žába, která si po spodní pulce obliceje rozmazala rtenku. Cesta na jih vede pod smrákajícím se nebem. Na sedadle vedle me leží noviny s clánkem Liga hlídacu opet útocí. Je to den jako každý jiný. Lidi v autobuse odumírají, odcházejí behem cesty. Jakmile jsem dostatecne sám, volám Markovi. Je to jeden z tech idiotu, co do telefonu reknou: „Kdo tam.“ „Kdo tam?“ „Hádej.“ „Vincente.“ Marko se nadechne. „Do prdele,“ šeptne. V tomhle svete je zadržený clovek neco jako radioaktivní odpad. Nikdo s vámi nechce mít nic do cinení, dokud z vás nespadne podezrení. A Marko pusobil skutecne šokovane a vydešene, když zaslechl muj hlas. V telefonu to šumelo, jako by byl nekde u more. „Nic na me nemeli,“ ríkám, abych ho uklidnil. „Kde jsi?“ „Venku.“ „Chceš se sejít?“ „Ješte ne.“ Nejdrív chci domu a podívat se na výsledek víkendové domovní prohlídky. A možná si lehnout a pár dní se prospat. „Ale chceš nastartovat, ne? Mám tu pár vecicek, co na tebe cekaj.“ Zní ztuhle a vystresovane. Zajímalo by me, jestli mu nekdo drží v zátylku bouchacku. „Jasne,“ ríkám. „Presne jako obvykle.“ Koncím hovor a dívám se z okna. Svet kolem ubíhá jako film.   Doma, a váhám s klícem v ruce. Jsem nervózní, z nejakého duvodu. Vzpomínka z kronoberské vazby, zírám na necí cerná písmena. Ty svine po mne jdou. Po pár dnech zjištuju, že jsem to mohl napsat sám. Jsem na detoxu. Nekolik nocí jsem mel príšerné nocní mury. Chtel jsem se po nich zabít. A válel jsem se ve vlastních zvratcích. S postupem casu z nich byla cím dál vodnatejší žluc. Zácpa, kterou zpusobuje morfin, povolila a museli me odvézt na oddelení pro nemocné. Mám zimnici, jsem posraný a poblitý, kricím, že po mne jdou, že me chtejí dostat. Podarí se mi jednoho z dozorcu praštit do obliceje a za námi zustávají stopy žluce, krve a nazelenalé, nemocné stolice. Nebylo to hezké, ale ten krvácející bachar, masitý chlap s oblicejem jako buldok, se na me podíval s lítostí a událost nenahlásil jako napadení. Za to jsem mu byl vdecný. Postarala se o me nejaká sestricka, dala mi kapky a dohlížela, abych se nepokusil spolknout vlastní jazyk. Jmenovala se Lisbeth nebo Elizabeth, jméno si nepamatuju, ale vzpomínám si, že jsem se ji dokonce snažil podplatit, aby mi dala ketogan, syntetickou formu morfinu, kterou vlastne ani nemám v oblibe. Nechtela, a já jsem ji nenávidel. Dva nárocné týdny jsou za mnou a potrebuju klid, spánek a delat neco, co me donutí myslet na neco jiného než na moje duševní monstra. Modrobílé pásky ze dverí strhli, ale porád je tam vidím. Dum, v nemž bydlím, je takový ten barák, co najdete ve všech švédských mestech. Stojí dve minuty od stanice metra Björkhagen, má stejnou barvu jako moje dlan a je postavený z chladného betonu, ctyri patra do nebe a bez výtahu. Lidi, co tu bydlí, mají príjmení jako Pettersson, Szopek a Yang. Mají rodiny a deti a obcas je vídám venku na zahrade. Dum je tak tichý, že nelze vyloucit, že tu všichni krome mne umreli. Tenhle byt jsem koupil pred šesti mesíci, když jsem vydelal tolik penez, že jsem mohl složit stotisícovou zálohu. Dvere se se skrípnutím otevrely.   V byte to vypadá jako po výbuchu. Každého idiota napadne, že pokud dealujete a máte sklad doma, tak tam pojedete. Nevýhodou toho, když máte zboží nekde jinde, je, že po domovní prohlídce vypadá byt jako válecná zóna, protože policie nic nenašla. V kuchyni dokonce vypácili jedno prkno v podlaze, soude podle cetných odrenin nejspíš od pácidla na priléhajících deskách. Byli ocividne zoufalí. Tomu se musím usmát. Otevírám všechna okna, pouštím do bytu svet. Vzduch vevnitr je zatuchlý a odporný. Cerstvý závan mi cistí hlavu, uklidnuje me. Knihovna je prázdná, knížky leží na hromade na podlaze, jako by byly pripravené ke spálení. Všechno oblecení je rozházené pred skríní, která je porád dokorán. V kuchyni rozbitý porcelán. To mi pripomíná jednu holku, se kterou jsem chodil pred pár lety. Mela puvabnou úchylku na porcelán. Pokaždé, když jsme se hádali, ho po mne házela. Byl to drahý vztah a zustával jsem s ní jen proto, že jsem z ní mohl tahat peníze. Ukoncil jsem to tak, že jsem jí prestal brát telefon. Postel je prevrácená, nohy trcí do stropu jako antény. Vypadá jako mrtvý brouk. Pouštím se do úklidu, ale tenhle projekt me rychle prestává bavit. Otácím postel, stavím knihy do polic a zavru skrín. Že je oblecení rozházené pred ní, je nejspíš praktické. Na logické úvahy jsem moc unavený a mám dojem, že mám kuži nabitou elektrinou a napuchlou, jako bych ležel dlouho na slunci. Zavírám okno, na chvilku se podívám na nebe a potom si lehám na záda do postele. Strop není klidný. Obraz oblohy, moc velký na to, abych ho mohl najednou vstrebat, mám vypálený do sítnice, když usínám.   Ze spánku je bezvedomí, hluboké jako docasná smrt. Zvuk zvonku, dostává me opet na povrch. Nevím, jak dlouho jsem spal. Mohla to být ctvrthodina, mohl to být den. Marko. Kudrnaté hnedé vlasy pripomínají psí srst a pohledem teká z místa na místo. Na sobe má svetle zelenou vojenskou bundu, obnošené džíny a boty vypadají, jako by se brodil bahnem. „No to je paráda, že te vidím, Vincente.“ Premeruje si me pohledem. „Vypadáš unavene.“ „Spím. Myslím.“ Když mrkám, pálí me oci a v hrudníku mi buší srdce do pátere. „Nejsem si úplne jistej.“ „Pokud jde o tebe, tak není jistý nic, Vincente,“ ríká Marko a já težko poznávám, jestli je rád, že me vidí, nebo je spíš nervózní. Porád zní vystresovane a to me irituje, ale to on se stará, abych mel co prodávat. Nesmím si to u nej rozházet. Moje myšlenky se pomalu vrací do reality. Marko vytahuje hnedý balícek, velký jako krabice od bot, obalený stríbrnou lepicí páskou. „Týdenní dodávka,“ povídá. „A?“ Usmívá se. Markovy zuby jsou stejne krivé jako náhrobky na starém hrbitove, a když se zašklebí, vypadá jako umrlec. Z kapsy vyloví cernou tubu, velkou tak akorát, aby se do ní vešel film z fotáku. „A pro tebe,“ ríká a pokládá mi ji do ruky. Konecne. Dva týdny jsou moc dlouhá doba. Na tubicce je nálepka s popisem obsahu v ruštine, možná ukrajinštine. Nemám ani ponetí, co tam stojí. S jistou dávkou nervozity se ptám Marka, jestli je to syntetika. Syntetické preparáty je težší sehnat, proto je po nich vetší poptávka. Takhle to proste funguje. Ale já syntetický morfin rád nemám. Párkrát jsem si to vzal, ale jediné, co se po tom obvykle deje, je, že mi ztuhne jazyk a mám nekolik dní problém mluvit srozumitelne a ztratím chut. Tohle urcite nebude zdraví prospešné. „Není,“ odpovídá. „Tohle je ta stará, obycejná, dobrá sracka.“ Prikyvuju a ríkám, že potrebuju spát. Že jsem nespal dva týdny. „To si dovedu predstavit.“ Pomalu pritakává. „Vazba je príšerná.“ To me rozesmeje, neomalene. „Jako bys o tom neco vedel.“ Marko pokrcí rameny a rozhodí ruce. „Možná se u tebe budu muset...