E-Book, Tschechisch, 368 Seiten
Carlsson Jednooký králík
1. Auflage 2014
ISBN: 978-80-87697-22-1
Verlag: Nakladatelství Panteon s.r.o.
Format: EPUB
Kopierschutz: Wasserzeichen (»Systemvoraussetzungen)
E-Book, Tschechisch, 368 Seiten
ISBN: 978-80-87697-22-1
Verlag: Nakladatelství Panteon s.r.o.
Format: EPUB
Kopierschutz: Wasserzeichen (»Systemvoraussetzungen)
Druhý román mladého držitele ceny Nejlepší švédská detektivka roku 2013. V údolí za mesteckem, kde David strávil detství, stojí opuštený dum. Spolecne s peti práteli tu ted David tráví dlouhé letní dny - slunce, grilování, pití, sex a páchání krádeží pod rouškou noci. Kradené zboží ukrývají v dome. V malé skupine ale postupne narustají rozbroje, pod povrchem to vre. Co se opravdu deje v údolí? Jednooký králík je napínavý román o malém míste, kde se dejí velké veci. Letní venkovský thriller s náladou, která se zadírá pod kuži. Príbeh o lásce a prátelství, tajemství i lžích
Weitere Infos & Material
CÍM DÁL VÍC se podobám otci. To mi rekla máma, když me na konci kvetna vyzvedla na letišti. „Cím dál víc se podobáš Peterovi,“ povídá a vyjede autem z parkovište. Nechal jsem si narust vlasy. Tak možná proto. Z reproduktoru se ozývá Frankie Lymon and the Teenagers, lovers awake at the break of day, why do they fall in love? A já cítím silnou vuni matcina parfému, vedro v aute a jak se mi lepí tricko na záda, když se o ne opru a zavru oci. „Cím dál víc se podobáš babicce,“ opácím já. „Touché.“ Když jsem babicku videl naposledy, nekdy pred dvema lety, byla už tak stará zestárlá, že me nepoznávala. Neco me na tom desí. Propletu prsty a dívám se z okna. Máma hovorí o pocasí, o nadcházejícím léte, o dovolené a ceste do Paríže, kterou s mým otcem v cervenci podniknou, jaké kvetiny si porídila a o našich sousedech, kterí odmítají prestat sekat trávu, prestože je po desáté vecer, a o práci na správe sociálního zabezpecení, o turistech, kterí brzy zacnou prijíždet, a o studentském pruvodu, který asi za týden bude procházet mestem. Chvíli mlcí a pak zacne zase o pocasí. Zaobírám se elementárními myšlenkami. Je pondelí. Mám kocovinu. Tri hodiny spánku po noci strávené u jisté Isabelle nebo Isabelly. Vracím se do rodného mesta. Cestu letadlem jsem strávil pitím kávy s nasazenými slunecními brýlemi. A ted tohle. Že se cím dál víc podobám otci. „Jak se mu vede?“ „Ale jo.“ Projíždíme mestem a mne pripadá, že vypadá presne tak, jak jsem ho opustil. A presto ne. „Je samozrejme trochu unavený. Myslím, že toho má v práci hodne. Ale jinak to jde.“ Nejsem si jistý, jak bych to mel vykládat, a tak na to nereknu nic. Za chvíli projíždíme kolem bazénu, kam jsme na gymnáziu chodili na plavání. Zavru oci, protože budova je na slunci tak bílá, že me oci pálí i navzdory slunecním brýlím. „Davide, já chápu, že jsi unavený, ale snad si mužeš alespon sundat ty slunecní brýle.“ Nevyslovila to jako otázku. Svet se vmžiku rozhoupá a já najednou nevím, jestli jsem vzhuru. Sundám si slunecní brýle a matka se zeptá, jak dopadla zkouška. „Dobre.“ „Z ceho to bylo?“ „Z morálky,“ odpovím, a jak ted píšu, skoro se pri pohledu na to slovo musím smát. To Lukas chtel, abych prijel co nejdrív. Zavolal mi jednou vecer v dubnu a oznámil mi, že má kocovinu a že se spálil na slunícku. „Jak se mužeš spálit na slunícku v dubnu? Ty jsi nekde byl?“ „Ne. Neco ti chceme ukázat.“ „My?“ „Co?“ „Ríkal jsi ‚chceme‘.“ „Aha. Já, Martin, Rickard a sourozenci.“ Martina s Rickardem jsem znal. Taky pocházejí z Dalenu a chodili jsme spolu do školy. Tušil jsem, kdo mají být ti sourozenci. Julian a Justine. Když jsme byli malí, kolovaly o nich ruzné reci. Dalen je jedno z míst, kde mužete stát zády k nejakému muži, co tvrdí „Dovolte, abych vám predstavil svou ženu a sestrenici“, a když se otocíte, zjistíte, že mluví o jedné a téže osobe. Bratranci a sestrenice se berou. Stane se, že sourozenci mají deti a reprodukují své genetické mutace. Kdysi dávno se neco nepovedlo. V nekterých cástech mesta žijou lidi s výrazným spodním predkusem, malýma šilhavýma ockama, s príliš krátkýma nohama a rukama, príliš kulatým oblicejem. Když mluví, zní to, jako by se jim slova nevešla do pusy. „Prijed co nejdrív,“ vyzval me Lukas. „Co ten spech?“ „Jen taková vec. Nic zvláštního.“ Vzdálenost mezi námi mi ted pripadá neprirozene veliká. Vyrustali jsme s Lukasem spolecne, ale na Dalen jsme meli odlišný pohled. Pro nej byly vesnice a nedaleké mestecko velké dost. Na me to vše pusobilo klaustrofobne, sociální bubliny, ve kterých se obtížne dýchalo. Tak jsem si podal prihlášku a dostal se na základní kurz filozofie na Stockholmské univerzite. A i když tohle vzdelání nemá vlastne žádnou budoucnost, nelituju toho. Ve sluchátku praskalo a chrastilo. Znelo to, jako by Lukas stál uprostred vichrice. „Uvidíš, až prijedeš,“ rekl nakonec. „Ale je to huste cool.“ „Huste cool?“ opácil jsem. „Tak se to tam v metropoli ríká, ne?“ Pokrcil jsem rameny, i když me nemohl videt. „Asi jo.“ „Tak prijedeš?“ Nekdy clovek delá rozhodnutí, která nedokáže vysvetlit. Jsem clovek, který dokáže své plány menit, chce zjistit, jaké dusledky veci prinesou. Muj bratr se o tom jednou vyjádrí, že všechno musím hnát do krajností. Zrovna tohle léto jsem do svého rodného mesta vubec jezdit nechtel. Mel jsem v plánu pracovat u pokladny v jedné samoobsluze v Solne. A tak predpokládám, že práve proto jsem slíbil, že prijedu. Nikdo nejspíš neví, odkud Dalen své jméno získal. I když slovo samotné znamená „údolí“, žádné údolí to není. Je to nevelká vesnice s nejakými šesti sty obyvateli, natesnaná deset kilometru od pobreží u hlavního tahu, který vjíždí do Smålandu rovne jako most. Když sem prijedete z mesta po hlavní silnici moc rychle, projedete ji za pár sekund a minete ji. To potká vetšinu tech, co sem jedou poprvé. V cervenci, když dorazí letní hosté a turisté, se pocet obyvatel zdvojnásobí. Najdete tu koloniál, kde si mužete objednat i léky z lékárny a pri kterém funguje i malická kavárna a rychlé obcerstvení, pizzerii, pár místních živnostníku v podobe autolakovny a malého truhlárství a nekolik zrezivelých továrních a prumyslových hal. Obrovská slupka staveb, to jediné, co zbylo po staré rafinérii rodiny Valldemanových. Stojí tu prázdné a opuštené, co já si pamatuju. Obcas se tu v léte organizuje autobingo. Na okrajích Dalenu, kde pozemky stojí až ctyrikrát víc než v centru, stojí letní sídla a chaty, stánky a pujcovny kánoí. Pro cloveka, který není odsud, jsou místní nevypocitatelní. Když zazvoníte u dverí a zeptáte se na cestu k nekomu nebo nekam, muže vás stejne tak dobre privítat brokovnice s dvojitou hlavní jako talír s cerstve upeceným chlebem a domácí marmeládou. Místo i jeho obyvatelé v sobe nesou urcitou syrovost, ukoptenou a selskou ryzost, vuci níž jsem se naucil pocitovat závist i opovržení. Patrí k tem místum, která jsou tak malá, že o sobe obyvatelé vedí do té míry, že príjmení jsou tu vlastne zbytecná. Ulice tady nesou názvy jako Mýtina Na Budoucnosti, U Štestí a Ke Kaplicce, a když s matkou dorazíme k domu, kde jsem vyrustal, když zastavíme na naší príjezdové ceste, neco se ve mne prevrátí. Ten svetlemodrý prízemní domek nese v temném zákoutí svého srdce vzpomínky mého detství, vzpomínky na mou vzpouru a útek. „Jenom vyberu schránku,“ oznámí máma, a zatímco vybírá poštu, prohlížím si svuj odraz ve zpetném zrcátku a uvedomím si, že jsem si zase nasadil slunecní brýle. Sundám si je, vystoupím z auta a ze zadního sedadla si vezmu tašku. „Kde je táta?“ zeptám se cestou k bílým vchodovým dverím. „V práci. Vždyt jsem ti to ríkala v aute.“ „Neríkala.“ „Ale ano.“ „Ne.“ „Tak šup dovnitr.“ Otevre dvere a já vstoupím. Odkudsi se ozývá puštené rádio. Zuju si boty a pokracuju do nitra domu. Projdu kolem bratrova pokoje. Vypadá netknutý ode dne, kdy se odstehoval. „Kde je Markus?“ zeptám se. „Nemám ponetí,“ odpoví matka z kuchyne. „Nemluvila jsem s ním. Asi v práci.“ Pak povídá neco o tom, že dnes nekam jede. Vyjde dvermi ven a za chvilku auto zmizí z príjezdové cesty. Jsem sám. Muj pokoj vypadá presne tak, jak jsem ho po Vánocích opustil. Jediný rozdíl je v tom, že televize, stereo a starý pocítac jsou o ctyri mesíce mín moderní. Lehnu si do postele s rukama pod hlavou. Sáhnu si dlaní na celo a snažím se poznat, jestli nemám horecku. Asi mám. Cas se zastavil. Cekám, až Lukas zavolá. Až tehdy si vzpomenu na obraz, který visí v chodbe pred mým pokojem. Vidím na nej otevrenými dvermi. Je to stará malba nejakého obskurního stockholmského malíre inspirovaná Jacksonem Pollockem. Pozadí je bílé a malbu tvorí jen stovky cervených skvrn od štetce. Klidne by to mohla být krev. Jako malý jsem se toho obrazu bál. Když jsem privrel vícka, rozpoznával jsem ve skvrnách rudé oci. Vyhnu se mu pohledem. Lukas nevolá. Jediné, co zbývá, jsou krvave rudé skvrny od barvy, rádio kdesi v dome, které zpívá what in the world could make you so blue?, pocit nejistoty a že se cím dál víc podobám otci, a za chvíli me premuže spánek. Když Lukas konecne zavolá, vzbudí me. Za ocima se mezitím zhmotnila bolest, takže když se otocím pro mobil na nocním stolku, všechno tepe. „Ty spíš?“ diví se. „Ne.“ Mhourím oci. „Nebo já vlastne nevím. Možná. Kolik je?“ „Pul druhý. Seš...
